Profesor klinické psychologie (od r. 1998), do převratu 20 let klinické praxe včetně práce s halucinogeny. Zaváděl u nás nedirektivní rogersovský přístup a po stránce teoretické se věnoval obecné psychoterapii. V r. 1990 stál u zrodu Ústavu humanitních studií v lékařství 1. Lékařské fakulty UK v Praze, jehož byl v letech 1998-2008 přednostou. Napsal více odborných knih-např. Úvod do psychoterapie (1992), monografii Rogersovská psychoterapie (1996), vysokoškolskou učebnici Lékařská psychologie (2003). Ve spolupráci s Univerzitou Regensburg realizoval výzkumy psychoterapeutického procesu, výsledku léčby ad. Od r. 2008 ve starobním důchodu.