Přední český filozof přelomu 19. a 20. století, zakladatelská postava české psychologie. Vyčlenil z filozofie přísně empiricky orientovanou psychologii a položil v českém prostředí základy oboru. Spoluzakladatel prvního filozofického časopisu Česká mysl (redaktor v letech 1900-1931). Profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1921 založil psychologický seminář (předchůdce pozdější katedry) a jejímž děkanem se v letech 1923 až 1924 stal. Autor šestidílné Psychologie (1902-1926), první odborné psychologické monografie.

Zakladatel české pedopsychologie. Výzkumně se věnoval mj. studiu dětské řeči a kresby. Jako první převáděl poznatky moderní psychologie do pedagogiky. Profesor filozofické fakulty české univerzity v Praze a organizátor vědeckého života i iniciátor vzniku institucí (např. Pedologický ústav hl. m. Prahy).

Slovinský psycholog působící v Československu, průkopník české a posléze československé experimentální psychologie. Zřídil a provozoval jednu z nejlépe vybavených psychologických laboratoří v Evropě. Působil v Praze (1909-1923), ale je spojený zejména s Brnem (1923-1949), kde v roce 1926 založil a byl prvním vedoucím Psychologického ústavu FF MU. Byl zakladatelem a redaktorem časopisu Psychologie (1935-1949), prvního psychologického časopisu na území Československa. Věnoval se tématům celostní psychologie, dětské představivosti a hry a vybraným otázkám sociální psychologie. Po nuceném odchodu z Československa vybudoval Psychologický ústav v Lublani (1950).

Ředitel Psychotechnického ústavu v letech 1922 až 1925 a mimořádný profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy letech 1929 až 1932. Výzkumně se zabýval např. vztahem mezi kvantitou a kvalitou práce, ale i vysvětlováním okultních úkazů. Rovněž je autorem originálních teorií prostorového a barevného vidění. Do českého prostředí uvedl metody statistického zpracování výsledků psychologických zkoušek a inteligenční testy.

Docent psychologie v Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nejvýznamnější představitel české celostní a tvarové psychologie. Autor knihy Úvod do celostní a tvarové psychologie (1935) a učebnice Psychologie (1947), která se opírá především o německé prameny na rozdíl od angloamerické orientace učebnice Antona Jurovského ze stejné doby.

Významný český pedagog a psycholog, předválečný reformátor českého školství, po válce profesor na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, propagátor experimentálního přístupu a amerických autorů (Dewey, Thorndike) v československé pedagogice a psychologii, autor rozsáhlého čtyřsvazkového díla Ontogeneze lidské psychiky (1967-1974).

Vysokoškolský docent pedagogiky a psychologie, politický vězeň (1950-1959), rehabilitován v roce 1969. Prosazoval zakládání výběrových škol, které by umožnily přiměřený růst nadaným dětem a rovněž dětem s výukovými problémy, což bylo v protikladu s komunistickou ideou jednotného školství.

Jeden z hlavních představitelů brněnské školy experimentální psychologie, dlouholetý vedoucí katedry psychologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a později ředitel brněnského psychologického pracoviště Československé akademie věd.

Mnohostranně vzdělaný psychiatr, přednosta Psychiatrické kliniky UK v Praze (1958-1970). Zakladatel české psychofarmakologie a lékařské psychologie. Výzkumně se věnoval vybraným otázkám stárnutí, působení drog, sexuálních deviací či neuróz. Propagátor mezioborové spolupráce (ze součinnosti biologie, fysiologie, chemie, endokrinologie, neurologie, psychopatologie a antropologie může psychologie jen získat a současně v lékařském studiu má být pamatováno na antropologii a psychologii), významně napomohl zapojení klinických psychologů v různých oborech klinické medicíny.

Průkopnická postava psychologie práce v Československu, pracovník pražského Ústředního psychotechnického ústavu (1932-1939), Ústavu lidské práce (1939-1943) a Československého ústavu práce (1945-1951). Zakladatel a první redaktor časopisu Bezpečnost a hygiena práce (1949-1950), spoluautor rozsáhlé Encyklopedie výkonnosti (1932-1934).

V předválečném období významná postava česká psychotechniky asistent v Psychotechnickém ústavu (1923-1926), vedoucí laboratoře Elektrických podniků hl. m. Prahy (1926-1945) a vedoucí psycholog Ústředí poraden pro volbu povolání (1929-1939). Jedním z jeho zájmů byla teorie inteligence a praktické využití inteligenčních testů, sám vypracoval Hromadnou zkoušku inteligence (1929). V poválečném období byl čelným představitelem socialistické pedagogiky. Na počátku 50. let se stal děkanem a pak i rektorem nově vzniklé Vysoké školy pedagogické, později pracoval v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV (v letech 1961-1966 jako ředitel).

Český psycholog, filolog a sociolog. Před druhou světovou válkou vyučoval na středních školách a pracoval jako inspektor. Po jejím skončení byl odborným pracovníkem ve Výzkumném ústavu pedagogickém a vysokoškolským pedagogem na katedře psychologie Pedagogické fakulty UK v Praze. V době normalizace vyučoval na bytových seminářích, podepsal Chartu 77. Jeho výzkumný zájem se soustředil na vybrané otázky psychologie osobnosti a pedagogické psychologie.

Významná postava zakládající generace české a československé psychologie. Před válkou první ředitel Psychotechnického ústavu v Bratislavě, po válce profesor obecné a teoretické psychologie na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autor unikátní monografie Hlad – příspěvek k analýze pudu (1937).

Významná organizátorská a hybná postava české psychologie. Absolvent doktorského studia na univerzitě v Lipsku, asistent Psychotechnického ústavu v Drážďanech. Po návratu do Československa ve 30. letech zástupce ředitele a následně ředitel Psychotechnického ústavu, resp. Ústavu lidské práce v Praze. Profesor experimentální a užité psychologie na pražské katedře psychologie, v letech 1953 až 1960 její vedoucí. V 60. letech ředitel Psychologického ústavu UK. Zakladatel a první vedoucí redaktor časopisu Československá psychologie (1957-1965).

Český psycholog a pedagog. Vedoucí katedry pedagogiky a psychologie Fakulty osvěty a novinářství UK v Praze. Zakladatel studijního programu pedagogika dospělých a oboru andragogika. Úspěšný šiřitel pedagogické a psychologické osvěty orientované na výchovu mládeže a dospělých pro povolání i pro život.

Brněnský psycholog, filozof a literát. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích (jako první klinický psycholog v zemi, od roku 1950) a vyučoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (vedoucí katedry psychologie v letech 1968 až 1970), odkud byl donucen hned dvakrát odejít (1950 a 1971). Je autorem učebnice Psychologie v lékařství (1966, 1971, 1979) a několika sbírek básní a souborů povídek.

Jeden z nejvýznamnějších českých a československých psychologů, vysokoškolský pedagog působící na Vysoké škole politické a sociální (1945-1948), Pedagogické fakultě UK (1949-1959) a Filozofické fakultě UK (1959-1968, vedoucí katedry psychologie 1960-1968), zakládající ředitel Psychologického ústavu ČSAV (1967-1970, penzionován 1974). Vedoucí redaktor časopisu Československá psychologie (1965-1971). Zabýval se mnohými teoretickými problémy psychologie osobnosti, obecné psychologie a dějin psychologie. Signatář Charty 77.

Významný slovenský pedagog a psycholog. První slovenský docent i profesor pedagogiky. Od roku 1945 vedoucí katedry pedagogiky a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Autor dvousvazkového Príručného pedagogického lexikónu (1943) a první slovenské učebnice pedagogiky.

Duchovní otec slovenské psychologie. Autor první slovenské vysokoškolské učebnice psychologie (Psychológia, 1942). Ředitel bratislavského Psychotechnického ústavu (1942-1947), zakladatel Psychologického ústavu SAVaU (1949) a Psychologického ústavu FF UK v Bratislavě (1957). První profesor psychologie na Slovensku (1941).

Docentka psychologie na FF MU v Brně. V období 1946 až 1952 zakladatelka a první vedoucí Psychologického ústavu na FF UP v Olomouci. Zabývala se problematikou předškolního a mladšího školního věku, především vývojem zrakových představ a myšlení.

Vedoucí katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v letech 1970 až 1978. Věnoval se psychologii práce a řízení. Působil postupně jako vedoucí psychologického oddělení firmy Baťa ve Zlíně, v Ústavu psychologie práce Vysoké školy báňské v Ostravě a na katedře psychologie FF UP.

Americký psycholog a antropolog českého původu, jeden ze zakladatelů nutriční antropometrie. Před válkou průmyslový psycholog ve firmě Baťa ve Zlíně. Od roku 1939 žil v USA, kde působil v Laboratory of Physiological Hygiene, School of Public Health, University of Minnesota (1941-1959) a v Department of Psychology, Lehigh University, Bethlehem (1959–1979). Jeho výzkum v antropologii byl zaměřen zejména na problematiku rehabilitačních diet pro hladovějící, v psychologii se věnoval především historii oboru. V letech 1973 až 1974 byl prezidentem sekce historie psychologie APA. Je spoluautorem knihy Purkinjes Vision The Dawning of Neuroscience (2001).

Významný český pedagogický psycholog, napomohl udržení a rozvoji vědecké práce v psychologii v době její vulgarizace po únoru 1948. Znalec Piageta, Vygotského a Wallona, s jejichž učením seznámil odbornou veřejnost. Pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém a později v Ústavu pro učitelské vzdělávání na UK. Zemřel nedlouho po podpisu Charty 77 a po propuštění z Univerzity Karlovy. Je autorem řady učebnic, mimo jiné Pedagogická psychologie a Úvod do obecné psychologie, a překladu Piagetovy Psychologie inteligence.

Průkopník české penologie. Pracoval postupně v Ústavu lidské práce (pozdějším Čs. ústavu práce), po jeho zrušení v letech 1951 až 1966 v Ústavu pro péči o matku a dítě a konečně ve Výzkumném ústavu penologickém SNV, který řídil. Věnoval se zde mj. aplikaci psychoterapie v resocializačním procesu či rozvoji kriminalisticko-psychologické psychodiagnostiky. V 70. letech byl předsedou Československé psychologické společnosti.

Významný český psychiatr zabývající se problémy závislosti a psychoterapií. Zakladatel protialkoholního oddělení Všeobecné fakultní nemocnice zvaného U Apolináře (1948), kde zavedl tradici komunitní léčby závislostí, iniciátor založení první záchytné stanice na světě (1951). Jeden ze zakladatelů výcvikového systému SUR (1968), který otevřel širší české odborné obci výcvik v psychoterapii.

Jeden z otců české psychoterapie, původně psychoanalytik, později integrativní psychoterapeut, autor vlastního uceleného psychoterapeutického přístupu, spoluautor techniky psychogymnastika, zakladatel terapeutických komunit v Lobči a Horní Palatě. V Československu vedoucí psychiatrie Fakultní polikliniky v Praze, po emigraci v roce 1970 profesor psychiatrie na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Laureát ceny Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Dlouholetý vedoucí Psychologického ústavu Univerzity Palackého v Olomouci, fungujícího v letech 1953 až 1959 jako součást katedry pedagogiky na Vysoké škole pedagogické, a posléze už samostatné katedry psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Po nuceném odchodu z olomoucké katedry v roce 1970 pracoval v Krajské psychologické výchovné klinice v Bánské Bystrici. Výzkumně se zaměřoval na oblast psychologie myšlení. V letech 1962 až 1966 byl předsedou Československé psychologické společnosti.

Čelný představitel marxistické psychologie (po celá čtyři desetiletí socialismu). Vedoucí hlavních psychologických institucí v Praze (v rámci ČSAV a UK). V době normalizace mel výrazný vliv na profilaci psychologie v Československu a na personální složení klíčových akademických pracovišť a jejich existenci (zapříčinil zrušení Psychologického ústavu UK, rozdělení pražské katedry psychologie na čtyři katedry).

Průkopník slovenské školní a poradenské psychologie. Zakladatel (1959) a vedoucí Krajské psychologické výchovné kliniky. Zakladatel (1968) a vedoucí katedry psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Pavola Jozefa Šafárika v Košicích. Autor knihy Základy školskej psychológie (1986).

Slovenský psycholog a vysokoškolský pedagog spojený zejména s Filozofickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislavě. Na fakultě působil od roku 1959. V letech 1959-1971 byl vedoucím nově založené katedry psychologie a v letech 1961-1982 současně ředitelem Psychologického ústavu FiF UK. Vykonával funkci předsedy Slovenskej psychologickej spoločnosti (1963-1966). Je autorem vysokoškolských učebnic pedagogické a obecné psychologie či dvojice knih o psychoanalýze (1972, 1995).

Průkopník klinické psychologie na Slovensku a zakladatel československé forenzní psychologie. Vysokoškolský pedagog na filozofické, lékařské, pedagogické a právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.

Významný slovenský psycholog. Vysokoškolský pedagog na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a vědecký pracovník Psychologického ústavu FiF UK. Výzkumně se zaměřoval na výchovné poradenství, pedagogickou psychologii a dějiny psychologie. Vytvořil koncepci psychologického a výchovného poradenství na Slovensku.

Pedagogický psycholog, vedoucí vědecký pracovník Pedagogického ústavu J. A. Komenského (1961-1992). Věnoval se otázkám programovaného učení a psychologie umělé inteligence a komputerizace. Autor syntetizující monografie Psychologie řízeného učení (1992).

Psycholog a vysokoškolský pedagog na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (v letech 1964 až 2004). Věnoval se zejména sociální psychologii a antropologii.

Klinický psycholog a významný představitel dětské psychologie. Působil postupně v pražském Sociodiagnostickém ústavu, v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod a v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. Zabýval se dětskou psychoterapií a vývojovou psychologií. Mezi oblasti jeho profesních zájmů patřila také psychická deprivace v dětství a dyslexie.

Ředitel Psychologického ústavu UK a vedoucí katedry psychologie FF UK v Praze ve druhé polovině 60. let. Později byl donucen z katedry odejít. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a stal se profesorem. Věnoval se problematice regulace psychofyziologických stavů v zátěžových podmínkách a jejich optimálního vyladění. Je autorem relaxačně aktivační autoregulační metody využívané ve sportu. S Helenou Machačovou a Jiřím Hoskovcem napsal učebnici Emoce a výkonnost (1985).

Významný dětský psycholog. Ve spolupráci s Josefem Langmeierem prováděl originální a objevné výzkumy psychické deprivace u dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech, výzkumy dyslexie. Je autor či spoluautor knih přeložených celkem do deseti jazyků a reformátor ústavní péče o děti.

Významný slovenský psycholog práce. Dlouholetý pracovník Ústavu experimentálnej psychológie SAV. Autor první československé knižní publikace o psychologii práce (1963).

Experimentální srovnávací psycholog a jeden z prvních etologů v Československu. Po vysokoškolských studiích pracoval v Ústavu krevního oběhu v Praze, od roku 1956 v protialkoholní léčebně v Lojovicích a od roku 1960 ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze-Bohnicích. V letech 1951 až 1970 rovněž externě přednášel na katedře psychologie FF UK srovnávací psychologii. V letech 1968 až 1970 byl předsedou Československé psychologické společnosti. Prováděl výzkumy v oblasti analýzy sexuálního chování na modelu laboratorního potkana a sexuální motivace člověka, jeho práce měla už v 60. letech světový ohlas. Soudobou českou a slovenskou etologickou komunitou je stále považován za nejvýraznější vědeckou osobnost v oboru.

Významný iniciátor rozvoje psychologie na Slovensku v 50. a 60. letech. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Psychologického laboratória Slovenskej akadémie vied, předchůdce dnešního Ústavu experimentálnej psychológie SAV (1955-1959). Inicioval založení psychologických výchovných klinik (první v Bratislavě v roce 1957), a tím i rozvoj pedagogicko-psychologického poradenství v Československu. Stál u zrodu Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychológie (1964), jehož byl prvním ředitelem. Podílel se na založení časopisu Psychológia a patopsychológia dieťaťa (1966). Po emigraci pracoval v letech 1968 až 1989 jako expert na školskou problematiku pro UNESCO především v rozvojových zemích. Po návratu se na sklonku kariéry stal děkanem Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě (1991-1997).

Slovenský pedagogický psycholog. Pracoval jako vědecký pracovník v oddělení psychologie Výzkumného ústavu pedagogického v Bratislavě (1950-1968) a později jako zástupce vedoucího na nově založené katedře pedagogické psychologie FiF UK v Bratislavě. Ve výzkumu se zaměřoval na problémy psychologie vyučování či osobnosti učitele. Je autorem monografie Psychológia vzťahu medzi učiteľom a žiakom (1964) a celostátních učebnic psychologie pro všechny typy středních škol.

Vysokoškolská pedagožka spjatá s pražskou katedrou psychologie. Věnovala se zejména výzkumu dětských her a jejich motivace a otázkám teorie lidské činnosti. Pomocí metody systematického pozorování sledovala repertoár činnosti dětí v přirozených podmínkách.

Psycholog a vysokoškolský pedagog na katedře psychologie FF UP v Olomouci (v letech 1967 až 1994). Autor mnoha učebnic z oblasti obecné psychologie, psychologie osobnosti, dějin psychologie a pedagogické psychologie.

Psycholog práce a organizace. Má významnou zásluhu na kultivaci a rozvíjení těchto oborů v Česku po celou druhou polovinu 20. století. Jeho učebnice Psychologie práce a její užití z roku 1967 dlouho patřila mezi základní texty v oboru. Působil postupně v Československém ústavu práce, v Psychologickém ústavu UK a na katedře psychologie FF UK.

Jeden ze zakladatelů klinické psychologie na Slovensku. Dlouhá léta působil na Psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Pavola Jozefa Šafárika v Košicích, kde založil oddělení klinické psychologie. Podílel se i na vzdělávání studentů na katedře psychologie Filozofické fakulty UPJŠ.

Dlouholetý klíčový pracovník Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze. Vedl práci na české adaptaci a validizaci Wechslerova testu inteligence pro děti (Pražský dětský Wechsler), do české psychologie rovněž uvedl Cloningerův osobnostní dotazník. Byl vůdčí postavou při přípravách a realizaci několika výjimečných longitudinálních studií (výzkum dětí narozených z nechtěného těhotenství, epidemiologický výzkum užívání alkoholu v populaci, výzkum dlouhodobých výsledků protialkoholní léčby).

Slovenský psycholog, který stál u zrodu Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychologie, v němž dalších 25 let, až do odchodu do důchodu působil. Věnoval se mj. výzkumu poruch matematických schopností u dětí. Sestavil dodnes používanou psychodiagnostickou baterii testů matematických schopností, adaptoval pro tuzemské podmínky Kohsův test.

Významný brněnský psycholog. Pracoval postupně v Sociodiagnostickém ústavu, dětské neurologické klinice (kde publikoval dodnes citovanou monografii o neurózách), Výzkumném ústavu pediatrickém (kde realizoval rozsáhlý výzkum dvojčat) a od roku 1968 jako vysokoškolský pedagog na katedře psychologie FF UJEP v Brně (jejímž vedoucím se v roce 1970 na čtyři měsíce stal před tím, než byla katedra dočasně zrušena, a kde bezmála půlstoletí setrval). Výzkumně se vedle zmíněných témat věnoval vybraným otázkám vývojové psychologie, emocím a dějinám psychologie. Je hlavním autorem knihy Diagnostika psychického vývoje (1971).

Pedagogický psycholog působící na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Autor široce užívaných učebnic.

Vedoucí katedry psychologie FF UJEP v Brně v letech 1970 až 1974. Výzkumně se specializoval na dopravní a průmyslovou psychologii, ovšem neméně se soustředil na odhalování pronikání buržoazní ideologie do socialistické psychologie. Svým mocenským vlivem na počátku 70. let zařídil odchod velkého počtu členů katedry (mj. Konečný, Plaňava, Široký).

Významný český psycholog mnoha odborností. V průběhu profesní kariéry se věnoval řadě témat a disciplín, mj. psychologii práce, sociální psychologii, klinické psychologii, psychologii zdraví a thanatologii. Pracoval v Československém ústavu práce (1950-1967) a v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (1967-1994). Je autorem velkého počtu odborných a popularizačních knih, mj. první domácí monografie o inženýrské psychologii (1970) nebo o psychologii zdraví (2001). Byl dlouholetým členem synodní rady Českobratrské církve evangelické.

Slovenský pedagogický, poradenský a školní psycholog, vysokoškolský pedagog na katedře pedagogické psychologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Jeden z tvůrců systému výchovného poradenství.

Vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka v oblasti sociální psychologie, dětské psychologie a poradenské psychologie. Svůj profesní život spojila postupně s Ústavom experimentálnej psychológie SAV, katedrou psychológie FiF UK a Výskumným ústavom detskej psychológie a patopsychologie. V letech 1983 až 1985 byla předsedkyní Slovenskej psychologickej spoločnosti.

Vysokoškolský učitel psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a v Trnavě (1952-1975), později vedoucí katedry psychologie FF UJEP v Brně (1975-1990). Svůj výzkumný zájem zaměřoval na vývojovou psychologii a psychologii umění.

Vědecký pracovník Ústavu experimentálnej psychológie SAV a zdatný popularizátor vědeckých poznatků. Výzkumně se zaměřoval na problematiku paměti, zrakového vnímání a jazyka. V letech 1976 až 1978 byl předsedou Slovenskej psychologickej spoločnosti.

Pedagogická psycholožka a pedagožka. Vědecká pracovnice v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV (1959-1973), ředitelka oboru pro učitelské vzdělávání ministerstva školství (1973-1977), vysokoškolská pedagožka na katedře vysokoškolské pedagogiky FF UP v Olomouci (1977-1990), zakladatelka Laboratoře programovaného učení a propagátorka tohoto hnutí.

Vědecká pracovnice v oblasti psychologie osobnosti. Začínala v Sociodiagnostickém ústavu v Kroměříži (1952-1953), dále působila v Záchytném dětském domově v Brně (1953-1958), jako jedna z prvních pracovnic Dětské psychologické poradny v Brně (1958-1963) a konečně od roku 1963 pracovala v Psychologické laboratoři ČSAV v Brně (předchůdkyni nynějšího Psychologického ústavu AV ČR). Výzkumně se věnovala tématu struktury osobnosti, publikovala monografickou psychologickou studii o T. G. Masarykovi (1999).

Dlouholetá vědecká pracovnice Psychologického ústavu FiF UK v Bratislavě, autorka norem volných slovních párových asociací pro slovenský jazyk (1980) a monografie Metodologické základy psychologického výskumu (1978).

Přední český psycholog a psychoterapeut. Patří k první, zakládající generaci klinické psychologie v Československu. Je jedním ze zakladatelů výcvikového systému SUR (1968), který otevřel širší české odborné obci výcvik v psychoterapii.

Významný slovenský pedagogický a školní psycholog. Vysokoškolský pedagog na katedře psychologie, resp. katedře pedagogické psychologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Spolupodílel se na vypracování koncepce práce školního psychologa. Autor knihy Úvod do pedagogickej psychológie (1974).

Vědecký pracovník v oblasti psychologie umění a klinické psychologie. Pracoval v Psychologickém ústavu AV ČR v Brně. Věnoval se studiu psychologie tvořivosti, psychologii literatury, sebevražednosti a tanatologii. Autor knižních monografií Fantazie (1986) a Sebevražda a literatura (1996).

Klinická psycholožka a docentka pro obor klinické psychologie. Působila v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích a na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se její zásluhou začala vyučovat psychopatologie a psychoterapie. Věnovala se zejména psychoterapii pacientů s psychotickým onemocněním.

Český psycholog, sexuolog, teoretik umění a filmu, malíř. Po celou profesní kariéru působil mimo hlavní psychologická pracoviště a na akademickou psychologii nahlížel se skepsí. Jeho přínos k poznání v oboru je originální, byť nesnadno zařaditelný, snad s výjimkou filmové psychologie. Je autorem knihy Labyrinty duše & Bída psychologie.

Docentka psychologie na katedře psychologie a patopsychologie Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1967-1991) a spoluzakladatelka a předsedkyně občanského sdružení ISIS zaměřeného na pomoc dětem bez domova (1992-2004). Věnovala se otázkám psychické deprivace v dětství, její longitudinální studie vývoje deprivovaných a týraných dvojčat získala mezinárodní ohlas. Podílela se na přípravě zákona o pěstounské péči.

Jeden ze zakladatelů a průkopníků klinické psychologie v Československu v 50. letech. Klinický psycholog a výzkumník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a vysokoškolský pedagog na katedře psychologie FF UK v Praze. Spoluzakladatel tradice pořádání Klinicko-psychologických dnů.

Vědecký pracovník Psychologického ústavu ČSAV. Hlavní náplní jeho badatelského úsilí byla psychologie tvořivosti. Je autorem řady monografií o tomto tématu.

Slovenský experimentální psycholog, vědecký pracovník Ústavu experimentálnej psychológie SAV. Výzkumně se věnoval vybraným otázkám paměti a bilingvismu. Po emigraci v roce 1970 pokračoval v kognitivně psychologickém výzkumu na Ústavu aplikované psychologie ve Stockholmu.

Český poradenský a klinický psycholog a současně angažovaný moravský politik. Vysokoškolský pedagog Psychologického ústavu FF MU a ředitel Psychologické výchovné kliniky v Brně. Průkopník pedagogicko-psychologického poradenství v Česku. V období normalizace mu byla znemožněna odborná činnost. Po roce 1989 se stal předsedou Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko a po volebním úspěchu poslancem Federálního shromáždění ČSFR.

Významný slovenský psycholog, dlouholetý ředitel Ústavu experimentálnej psychológie Slovenskej akadémie vied (1960-1991). Zakladatel a dlouholetý vedoucí redaktor časopisu Studia Psychologica. Věnoval se výzkumu v oblasti vnímání, paměti, psychomotoriky a laterality.

Slovenský pedagogický psycholog či psycholog výchovy. Po kratším působení v Ústave pre ďalšie vzdelávanie učitelov v Bratislavě, Výskumnom ústave pedagogickom a Psychologickom ústave UK v Bratislavě vyučoval od roku 1968 na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a od roku 1995 pak na katedře psychologie Fakulty humanistiky Trnavské univerzity v Trnavě. Je autorem koncepce výchovy jako psychologie vztahotvorného procesu a značného počtu knižních a časopiseckých publikací.

Čelný marxistický psycholog. Ředitel Psychologického ústavu ČSAV (1979-1990), předseda Vědeckého kolegia pedagogiky a psychologie (1982-1990), vedoucí redaktor časopisu Československá psychologie (1979-1990).

Významný slovenský psychoterapeut, průkopník kognitivně-behaviorální psychoterapie na Slovensku a v Čechách. Jeden ze zakladatelů klinické psychologie na Slovensku. Dlouholetý vedoucí katedry psychologie FF UK v Bratislavě, Iniciátor vzniku Kabinetu klinické psychologie Institutu lékařů a farmaceutů v Bratislavě. V pozdějších letech člen katedry psychologie na Trnavské univerzitě a zakladatel katedry psychologie na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnave.

Dlouholetý pracovník Výzkumného ústavu psychiatrického a vysokoškolský pedagog na katedře psychologie FF UK. Věnoval se psychologické diagnostice osobnosti a výzkumu chování v náročných situacích. Je autorem množství dotazníků na zjišťování psychické odolnosti a integrovanosti osobnosti (IHAVEZ, SPIDO, VAROS).

Významný český psycholog. Výzkumný pracovník Psychologického ústavu UK (1956-1975), po nuceném odchodu pracovník Výzkumného ústavu psychiatrického (1979-1984) a Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (1984-1990). Po listopadu 1989 pak přednášel na řadě vysokých škol. Výzkumně se zabýval matematickou psychologií, metodologií psychologie, vývojem dítěte žijícího v rizikových životních podmínkách či psychologií zdraví. Výrazně se angažoval ve skautském hnutí (místonáčelník Junáka v letech 1968-1970, náčelník po roce 1989), pro něž sepsal řadu knižních příruček.

Vědecký pracovník Ústavu experimentálnej psychológie (1954-1990). Věnoval se psychofyziologickému výzkumu člověka, zejména vztahu bioelektrické reaktivity kůže a centrálního nervového systému. Byl velkým kritikem využívání detektoru lži. Vedle toho se angažoval v péči o děti s poruchami sluchu, mj. připravil zákon o posunkové řeči. Je autorem knihy Psychofyziologické vlastnosti člověka (1978).

Psycholog a lékař českého původu, v roce 1968 emigroval do Holandska. Významně přispěl k etablování neuropsychologie v českém odborném prostředí.

Nestor patopsychologie na Slovensku, významný představitel psychologického výzkumu osob se zrakovým postižením. Stál u zrodu Inštitútu špeciálnej a liečebnej pedagogiky při Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, který pod různými názvy vedl v letech 1968-1993. Později působil na Pedagogické fakultě Trnavské univerzity v Trnavě. V roce 1993 se stal prvním profesorem psychologie na Slovensku.

Česká psycholožka zkoumající vztahy mezi výživou a lidskou psychikou. Pracovala postupně v Ústavu pro výzkum výživy lidu, Institutu klinické a experimentální medicíny, Psychologickém ústavu ČSAV a na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Prováděla výzkumy na téma výživa a osobnosti dětí, studovala postoje lidí k jídlu, zabývala se osobností dítěte s nadváhou či obezitou.

Profesor pedagogické a sociální psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumně se zabýval otázkami duševní hygieny, sebevýchovy a psychologie zdraví. Je autorem knih Sebevýchova a duševní zdraví (1976), Duševní hygiena (1984) a dalších. Na začátku 90. let se podílel na vzniku Slezské univerzity.

Český sociální psycholog. Absolvoval aspirantské studium na Filozofické fakultě Lomonosovovy univerzity v Moskvě pod vedením proslulého neuropsychologa Alexandra Romanoviče Luriji (1954–1957), později pracoval na katedře filozofie FF UK, v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV, v Psychologickém ústavu ČSAV, kde vedl oddělení sociální psychologie, a konečně na katedře psychologie FF UK, jejímž vedoucím byl v letech 1981 až 1991. Je autorem knihy Sociální komunikace (1968) a spoluautorem jedné z prvních původních učebnic sociální psychologie v Československu (1988).

Psychoterapeutka a klinická psycholožka, jedna ze zakladatelek arteterapie v Česku. Průkopnice skupinové psychoterapie psychóz. Čestná členka České psychoterapeutické společnosti. Napomohla ke zrodu SOS dětských vesniček.

Známý autor vysokoškolských učebnic, odborník v oblasti psychologie a esoterismu, významná postava v polistopadové obnově a rozvoji andragogiky. Kromě působení v Institutu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v 60. letech a na katedře andragogiky a personálního řízení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v 90. letech vystřídal řadu pracovišť umístěných daleko od center odborného dění. Je autorem dlouhé řady knih, a to nejen z oboru psychologie, ale rovněž hermetismu či literatury faktu.

Klinický psycholog se zaměřením na psychosomatiku. Pracoval nejprve v Psychiatrické léčebně ve Šternberku a od roku 1962 pak až do konce života na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (z toho v letech 1990 až 1993 jako její vedoucí).

Sociální psycholožka, dcera Jana Doležala. Dlouholetá členka katedry psychologie FF UK v Praze (1957-2004), v letech 1991 až 1997 její vedoucí. Průkopnice v oblasti praktického uplatnění poznatků sociální psychologie.

Experimentální psycholog, dlouholetý vědecký pracovník Ústavu experimentálnej psychológie, kde působil nepřetržitě od roku 1954 až do odchodu do důchodu (z toho 1991-1999 jako ředitel ústavu). Výzkumně se zaměřoval na inženýrskou psychologii, sledoval vztahy kybernetiky a psychologie, zkoumal vybrané kognitivní procesy jako funkci osobnosti. Vedle experimentálního výzkumu se po roce 1989 systematicky věnoval i psychologii náboženství a religionistiky.

Přední český klinický psycholog a psychoterapeut. Vedoucí psycholog kroměřížské psychiatrické léčebny (1965-2016), vysokoškolský pedagog na katedře psychologie FF UJEP v Brně (1964-1978) a FF UP v Olomouci (1978-2009). Autor integrativního přístupu v psychoterapii (s M. Bouchalem), organizátor každoročních týdenních kurzů hypnózy (1971-2016), výzkumný zájem zaměřený na hypnózu, skupinovou psychoterapii, sexuální terapii a neurózy. Autor množství výzkumně i populárně zaměřených knih.

Psycholog s mimořádně širokým záběrem teoretického a výzkumného zájmu (mj. psychodiagnostika, psychometrika, vývojová psychologie, psychologie osobnosti, dětská klinická psychologie, spirituální psychologie). Významná postava vývoje české a československé psychologie zejména po listopadu 1989. Vedoucí vědecký pracovník Psychologického ústavu AV ČR.

Klinický psycholog, psychoterapeut a vysokoškolský pedagog. Propagátor díla Carla Gustava Junga v tuzemsku. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Opavě a později ve Šternberku, přednášel na katedře psychologie FF UJEP v Brně. Napsal knihu Meze a obzory psychoanalýzy, jejíhož vydání se však nedožil.

Vědecká pracovnice Psychologického ústavu ČSAV. Propracovala metodologii longitudinálních výzkumů. Odborně se věnovala rovněž morálnímu vývoji, morálnímu usuzování a morálnímu jednání. Je autorkou testu morálního usuzování pro děti školního věku a knihy Socializace a morální vývoj dítěte (1987).

Český psycholog s výzkumným zaměřením na dějiny psychologie, dopravní psychologií, inženýrskou psychologií a hypnózu. Od roku 1960 pracoval v Psychologickém ústavu UK a po roce 1968 na katedře psychologie FF UK v Praze. Byl vedoucím redaktorem časopisu Československá psychologie (2004-2011) a Psychologie v ekonomické praxi (1996-2008). Jako jeden z mála českých psychologů publikoval před rokem 1989 a v průběhu 90. let v odborných zahraničních časopisech.

Brněnský poradenský psycholog a vysokoškolský učitel. S nucenou přestávkou v období normalizace působil v Psychologickém ústavu Filozofické fakulty a na katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Publikoval řadu knih na téma manželského a rodinného poradenství a mezilidské komunikace, včetně knih populárně vědeckých.

Expert v oblasti inženýrské a dopravní psychologie. Působil ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze (1957-1965), Psychologickém ústavu Univerzity Karlovy a po jeho zrušení v 70. letech na katedře psychologie FF UK v Praze. V tandemu s Jiřím Hoskovcem prováděl výzkumy spojené s používáním trenažérů ve výcvikových programech pro řidiče a připravovali učebnice pro autoškoly.

Zakládající pracovník Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychologie, dlouholetý vedoucí redaktor časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa (1970-1996). V 70. letech realizoval rozsáhlý výzkum školního a intelektového vývoje slovenských dětí. Ve stejné době přeložil a adaptoval inteligenční zkoušku Termana a Merillové. V letech 1974 až 1976 byl předsedou Slovenskej psychologickej spoločnosti.

Znalec a překladatel Jungova díla, odborník v oblasti vývojové, poradenské a srovnávací psychologie, pracovník Okresní pedagogicko-psychologické porady v Brně (1968-1993), externí učitel katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Pedagogický psycholog, vědecký pracovník Pedagogického ústavu J. A. Komenského a Psychologického ústavu ČSAV a vysokoškolský pedagog na Pedagogické fakultě UK (1994-2000 děkan fakulty, 2004-2016 proděkan fakulty). Věnoval se otázkám sociálního učení, osobnosti a dispozic žáka. Vypracoval návrh reforem základního školství po roce 1989.

Pedagogický psycholog, vědecký pracovník Pedagogického ústavu J. A. Komenského a Psychologického ústavu ČSAV a vysokoškolský pedagog na Pedagogické fakultě UK (1994-2000 děkan fakulty, 2004-2016 proděkan fakulty). Věnoval se otázkám sociálního učení, osobnosti a dispozic žáka. Vypracoval návrh reforem základního školství po roce 1989.

Průkopnice výzkumu kognitivní psychologie v Česku, zabývala se rovněž psychologií architektury a dějinami psychologie. Vysokoškolská pedagožka na katedře psychologie FF UK v Praze, později vedoucí vědecká pracovnice Psychologického ústavu AV ČR. Byla vedoucí redaktorkou časopisu Československá psychologie (1990-2003). Autorka knihy Vybrané kapitoly kognitivní psychologie (2004).

Klinická psycholožka, psychoterapeutka a psychoanalytička. Propracovala a napomohla rozšíření neverbální psychoterapeutické metody zvané psychogymnastika. Po roce 1989 byla po dvě volební období předsedkyní Českomoravské psychologické společnosti.

Klinický a výzkumný psycholog. Pracoval v Psychologickém ústavu ČSAV (1967-1972), v Kabinetu psychologie Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze (1972-1992), na katedře psychologie FF UK v Praze (1992-1994), v oddělení lékařské psychologie 3. LF UK v Praze (1994-2006) a na oddělení vědy a výzkumu Pražské vysoké školy psychosociálních studií (od 2006). Ve své výzkumné činnosti se zabýval zejména metodologií psychologického výzkumu a měření, v psychoterapeutické praxi pak se věnoval individuální a rodinné diagnostice, poradenství a psychoterapii dětí a dospělých. Je autorem univerzitní učebnice Úvod do studia psychologie osobnosti (1983).

Výzkumný pracovník a vysokoškolský pedagog v oboru psychologie sportu. Věnoval se jak výzkumu v oblasti vrcholového sportu, tak později i vlivu pohybu na kvalitu života. Zasloužil se o rozvoj kinantropologie. Působil od roku 1962 na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze (děkan fakulty v letech 1986 až 1990) a od roku 2004 na soukromé Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra (rektor školy v letech 2004 až 2019).

Slovenský psycholog a pedagog, spoluautor polistopadové reformy školství na Slovensku. Pracoval jako vysokoškolský pedagog na Univerzitě Pavola Jozefa Šafárika v Košicích a na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, jako výzkumný pracovník ve Výskumnom ústave detskej psychológie a patopsychologie a dále v pedagogicko-psychologické poradně či na Ministerstvu školství SR. Autor knihy Teórie výchovy alebo Hľadanie dobra.

Slovenský kognitivní psycholog věnující se zejména otázkám inteligence a moudrosti a spojený téměř 50 let s Ústavom experimentálnej psychológie SAV v Bratislavě, kde v letech 1999 až 2007 působil jako ředitel. Autor knihy Múdrosť a hlúposť (2018).

Vedoucí Psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v letech 1997 až 2012. Publikoval práce z oblasti psychodiagnostiky a sugestivní, hypnotické a imaginativní psychoterapie.

Český psycholog a pedagog, provádí výzkumy v oblasti pedagogické, lékařské a klinické psychologie. Od roku 1976 je spojený s Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde vyučoval na Ústavu sociálního lékařství (přednosta v letech 1992-2008). Dlouholetý předseda pracovní skupiny pro pedagogiku, psychologii a kinantropologii Akreditační komise vlády ČR.

Psycholog a vysokoškolský pedagog spojený bezmála půl století s olomouckou katedrou psychologie, kde přednášel a výzkumně se věnoval řadě témat z oblasti psychologie práce a řízení, mj. problematice sociální psychologie práce.

Profesor pedagogické psychologie, člen katedry psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (1976 – 2022). Věnoval se zejména otázkám výkonové motivace ve školním prostředí, ale také oblasti sportovní psychologie (emoce a motivace sportovců).

Dětský klinický psycholog. Žák a pokračovatel práce Zdeňka Matějčka. Spoluzakladatel a první ředitel Dětského centra Paprsek (od 1994), modelového zařízení komplexní péče o děti a mládež s mentálním a kombinovaným postižením a jejich rodiny. Jeden z autorů myšlenky finanční sbírky ve prospěch handicapovaných občanů Konto Bariéry. Předseda Českomoravské psychologické společnosti (1995-2014).

Profesor klinické psychologie (od r. 1998), do převratu 20 let klinické praxe včetně práce s halucinogeny. Zaváděl u nás nedirektivní rogersovský přístup a po stránce teoretické se věnoval obecné psychoterapii. V r. 1990 stál u zrodu Ústavu humanitních studií v lékařství 1. Lékařské fakulty UK v Praze, jehož byl v letech 1998-2008 přednostou. Napsal více odborných knih-např. Úvod do psychoterapie (1992), monografii Rogersovská psychoterapie (1996), vysokoškolskou učebnici Lékařská psychologie (2003). Ve spolupráci s Univerzitou Regensburg realizoval výzkumy psychoterapeutického procesu, výsledku léčby ad. Od r. 2008 ve starobním důchodu.

Vysokoškolský pedagog v Psychologickém ústavu Filozofické fakulty MU (1990-1998), na katedře psychologie Fakulty sociálních studií MU (1998-2006) a na Brno International Business School (1997-dosud). Vyučoval obecnou psychologii a psychologii organizace a řízení. Je autor knihy Psychologie architektury (2011).

Klinický psycholog a psychoterapeut, rektor Pražské vysoké školy psychosociálních studií, ředitel Psychoterapeutické a psychosomatické klinice ESET. Iniciátor výcviku ve vedení balintovských skupin a průkopník komunitní a skupinové daseinsanalýzy v českém prostředí. Zakladatel (1990) a prvním prezident Asociace klinických psychologů Čech, Moravy a Slezska.

Brněnská psycholožka. Ředitelka Psychologického ústavu AV ČR (1993-1999). Zaměřovala se na problematiku aplikace matematicko-statistických metod v psychologii, na psychologickou metodologii, věnovala se i otázkám sociální percepce a osobnosti. Je autorkou knihy Typologie v osobnosti (2001).

Odbornice v oblasti pedopsychologie, vývojové psychologie a psychologie handicapu, žačka a pokračovatelka díla Zdeňka Matějčka. Pracovala v Oftalmopedickém ústavu Fakultní nemocnice v Motole jako klinický psycholog (1970-1990), jako vysokoškolský pedagog na Pedagogické fakultě UK (1990-1995) a na Husitské teologické fakultě UK (1995-dosud). Je autorkou knihy Psychopatologie pro pomáhající profese (1999) a množství úvodových učebnic.

Dlouholetý pracovník Ústavu experimentálnej psychológie SAV v Bratislavě. Věnoval se mimo jiné problematice kognitivních stylů. V letech 1999 až 2019 byl předsedou Slovenskej psychologickej spoločnosti.

Český psycholog a soudní znalec v oboru klinické psychologie a sexuologie. Tvůrce českého modelu ústavní léčby sexuálních deviantů. Pracoval na sexuologickém oddělení Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích a později v Sexuologickém ústavu VFN a 1.LF UK v Praze, přednášel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Vedoucí vědecká pracovnice Psychologického ústavu AV ČR a vedoucí redaktorka časopisu Československá psychologie (od roku 2011). Výzkumně se zaměřuje na vybrané otázky psychologie zdraví a kosmické psychologie, zejména na stres a jeho důsledky, odolnost vůči stresu a salutoprotektivní faktory. Je autorkou knihy Vývoj resilience v dětství a v dospělosti (2009).

Český klinický psycholog a psychoanalytik; zakladatel Psychoanalytického nakladatelství, Institutu aplikované psychoanalýzy (sdružujícího psychoanalyticky orientované kouče) a každoročních psychoanalyticko-psychoterapeutických sympozií ve východočeském Opočně. Autor knihy Horizonty psychoanalýzy (1992).

Olomoucký psycholog. Pracoval jako klinický psycholog v Psychiatrické léčebně ve Šternberku (1972-1991) a po listopadu 1989 se stal členem katedry psychologie FF UP v Olomouci (vedoucí 1994-2011). Postupně zastával funkce proděkana FF UP, děkana FF UP a prorektora UP. Na počátku 90. let spoluzakládal Institut pro integrativní psychoterapii a psychologické poradenství (IPIPAPP).

Slovenský sociální psycholog. Působil na Filozofické fakultě UPJŠ v Košicích (1974-1980), ve Společenskovědním ústavu SAV (1980-1999), na Fakultě veřejné zprávy (1999-2006), kde po celou dobu zastával funkci děkana, a opět na Filozofické fakultě FF UPJŠ (2005-2020). V letech 1995 až 1999 byl členem předsednictva Slovenskej akadémie vied. Výzkumně zpracovával témata agrese, spravedlnosti, sociálních norem a sebekontroly. Je autorem knihy Agresia a násilie (2010).

Zakladatelská osobnost a organizátor vědeckého života v oblasti neuropsychologie. V roce 1986 nastoupil jako odborný asistent na Neurologické klinice a katedře neurologie IPVZ v Praze, kde až donedávna přednášel lékařům a klinickým psychologům ve vzdělávacích akreditačních kurzech. Kromě toho od roku 1991 pracoval jako neuropsycholog ve Vojenském rehabilitačním ústavu ve Slapech nad Vltavou a od roku 1990 přednášel na katedře psychologie FF UK v Praze.

Slovenský klinický a forenzní psycholog. Působil na Psychiatrické klinice FN v Bratislavě (1973-1985) a na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě (1985-dosud, v letech 1993-1999 vedoucí katedry). Vedle pedagogické a odborné činnosti v oblasti psychopatologie, psychoterapie, psychodiagnostiky a forenzní psychologie má soukromou psychoterapeutickou praxi a působí i jako soudní znalec. Je zakladatelem a odborným garantem Ústavu pre znaleckú činnosť v Psychológii a Psychiatrii a autorem vysokoškolské učebnice Klinická psychológia (2007).

Vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka v Ústavu experimentálnej psychológie SAV (1973-1990), Kabinetu výskumu sociálnej a biologickej komunikácie SAV (1990-2015), na katedře psychologie FiF UK (1995-2017) a v Ústavu aplikovanej psychológie FSEV UK (od 2017). Její výzkum se zaměřuje na vybrané otázky sociální, kulturní a kognitivní psychologie a na kvalitativní metodologii v psychologickém výzkumu.

Slovenská psycholožka působící postupně na katedře psychologie FF UPJŠ v Košicích (1978-1984), ve Společenskovědním ústavu SAV (1984-1998), na katedře psychologie Prešovské univerzity (1998-2007, z toho 1999-2005 jako vedoucí katedry) a v Ústavu experimentálnej psychológie SAV (2007-dosud, z toho 2007-2015 jako ředitelka ústavu). Výzkumně se věnovala tématu identity, problematice usuzování a rozhodování a vybraným otázkám stárnutí. Napomohla etablování kvalitativního psychologického výzkumu na Slovensku. Publikovala autorskou monografii Súčasné smery v psychológii. Hľadanie alternatív pozitivizmu (2000).